Rozhovor s Veronikou Khek Kubařovou

Neuvěřitelně energická, milá, vtipná a citlivá žena. Veronika Khek Kubařová nám dovolila nakouknout do svého srdce a prozradila, jak jí voní Vysočina a že díky svému povolání žije svůj dětský sen.

Hra Brácha, kde hrajete společně s Igorem Ozorovičem a Markem Němcem, měla premiéru v květnu 2023. Změnil se za tu dobu váš pohled, vaše vnímání tohoto tématu a role?

Jeden pohled je vnímání interpreta na hru jako takovou, na témata, která to otevírá. Druhá věc je přístup k roli. To, jak je to napsané, to nezměním. Ale mám prostor v tom, jak uchopím roli a také to, co si z toho odnáším já osobně. Stejně tak je to s dalšími divadelními představeními. V Dejvickém divadle hrajeme hru o léku na AIDS a o zkoumání léčiv. Pamatuji si, jak v době covidu se přístup a vnímány hry změnilo. V určitém období rezonují ve společnosti témata, která pak ovlivní vyznění divadelních představení.

Čím jste chtěla být jako malá? Splnil se vám sen stát se princeznou?

Ano, splnil. Když jsem zjistila, že to nejde oficiálně, tak jsem se rozhodla, že budu herečkou. Díky svému povolání žiju svůj sen.

Hrajete v divadle, televizi, občas moderujete, zpíváte, jste skvělá tanečnice, což jste předvedla ve StarDance. V čem se cítíte jako ryba ve vodě?

Je to paradoxní, ale nejlépe se cítím, když to nejsem já. To znamená, když si obléknu kostým a vezmu na sebe roli někoho jiného. To jsem nejsvobodnější. Ve StarDance jsem ochutnala tanec a zjistila jsem, že se mi velmi dobře vyjadřuje právě tímto způsobem. Anebo zpěvem, teda v mém případě broukáním, protože zpěvačka nejsem. Tohle je pro mě svobodný prostor, kde mohou zkoušet své sebevyjádření jinak.

Zajdete si do divadla někdy jen tak? Do publika, nepracovně.

V tomto ohledu je to se mnou horší. Termínů, kdy hrajeme, mám fakt hodně. Už jsem o tom hovořila a jedno médium z toho udělalo titulek, který zněl – Volný večer má pro mě hodnotu zlata. A je to tak. Když mám volno, tak ne vždy mám chuť a náladu jít si sednout do divadla, kde jsou ty stejné vůně a prostředí, které tak důvěrně znám. Je fajn být někdy v osm večer doma v pyžamu, sednout si k televizi, anebo se jít jen tak večer projít. Ráda se dívám na západ slunce. Jenže ten je v době, kdy jsem v divadle, takže ten mi často uniká. Můj manžel je režisér, do divadla chodím jako divák na premiéry. Mám spoustu kamarádů herců, které bych chtěla vidět, ale v tomto jsem kovářovou kobylou. Když to shrnu, tak do divadla chodím. Ale málo.

Máte hezké vzpomínky na Vysočinu. Na prázdniny jste sem jezdívala k babičce. Prozradíte, kam to bylo?

Moc ráda. Jezdila jsem do Dolního Města, což je vesnička kousek od Světlé nad Sázavou.

Takže žádná holka z města. Vesnický život vám není vzdálený.

Rozhodně ne. Mně se život na vesnici moc líbí. Musím se přiznat, že právě mám takové vzpomínací období. Četla jsem knížku od Ivana Hlase – Za barevným sklem, kde popisuje své dětství. Je to moc hezky sepsané a přemýšlím nad tím, že bych si něco podobného o svém dětství sama pro sebe do šuplíku napsala taky.

O čem by to bylo?

O babičce, o prázdninách, o tom, jak fantastické věci jsme zažívali. Byla jsem v loukách a polích, kolem mě byla zvířata. Mám pocit, že Vysočina jinak voní.  Když se vracím na Vysočinu, tak mi voní tak nějak hezky zvláštně, je to vůně dětství, kombinace bylin a stromů. Pro mě osobně je to velmi intenzivní a Vysočinu mám fakt ráda.

V Třebíči jste už hrála, nejste tu na divadelních prknech poprvé.

Byla jsem tady s Jardou Pleslem s hrou Interview v rámci Festivalu 2-3-4 herců.

Měla jste čas poznat Třebíč jinak než skrze divadelní publikum?

Ještě ne. Když hrajeme mimo Prahu, tak přijedeme před představením a pak se v noci vracíme. Nerada kombinuji poznávání měst s prací. Ráda si sem zajedu s čistou hlavou. Líbí se mi, když ve městě mohu spočinout, zatoulat se, sednout si s manželem a se psem na zmrzlinu a pozorovat lidi na náměstí.

V Třebíči jste kdykoliv vítaná a věřím, že se vám to podaří. Budeme se těšit na vás, na manžela i a vašeho pejska. Jak se jmenuje?

Jmenuje se Barney.

Eva Fruhwirtová

Foto: Pavel Rybníček